Všude musí býti Světlo!
Nyní musí býti všechno dohnáno ke konečnému rozuzlení. Světlo, pronikající do temnot této země vybičovalo ku příkladu i trvalé zbrojení s myšlenkami na válku tak, že vznikla válka mas. Popud k tomu dalo jen lidské myšlení, lidské chtění, lidská opatrnost a lidský strach. Tím vytvořil člověk ve stvoření formy, které pak byly mocně vyhnány zesíleným Světlem do květu a plodu, tedy k činu.
Musely vyrůst jako všechno, co se ještě nyní nachází ve stvoření ve formách jakéhokoliv druhu. Musí růsti, a budou při tom Světlem povzneseny a posíleny k dalšímu trvání odpovídají-li zákonům této síly Světla, nebo budou jen posíleny, aby se v prudkém vyrůstání na této síle Světla zlomily a tím samy odsoudily, neodpovídají-li zákonům této síly Světla a nemohou-li s ní proto dosíci spojení. Tím všechno falešné vyžije se samo v sobě k smrti a při tom dospěje k viditelnému projevu též vše, co by se nejraději skrylo. Nic se nemůže nadále udržeti ve skrytu pod tlakem Světla. Všechno musí ven, na denní světlo, musí ukázat v činu své plody! A při tom bude poznáno jako skutečně takové, jaké jest. A to všechno samo sebou.
Zde nepomůže již žádné vzpírání, žádná rozumová chytrost, která dosud dovedla mnohé ukrýti v temnotách a soumraku tohoto velikého zmatku. Všude musí býti Světlo! Podle samočinných a teď zesílených základních zákonů tohoto stvoření. Člověk se svým chtěním není již ničím v tomto mocném soustrojí, které proniknuto novou Božskou silou zrychluje své působení, žene se kupředu, působí očistu a tak se obnovuje.
Nemluvte při tom o schopnosti davové sugesce mnohých vůdců. V tomto smyslu neexistuje nic takového. Pochod je zcela jiný. Vůdce může přivodit svými snahami pouze jednotnost myšlení. Hnací sílu k proniknutí a činu přináší jedině trvalé a samočinné působení prazákonů stvoření! Lidé vidí však žel1) všechno z nesprávné stránky v důsledku svých omezených názorů a domnívají se jako by síla vycházela od jednotlivce nebo vůbec od lidí. A přece je to obráceně! Jakákoliv síla přichází jen shůry!
Nemohlo proto nastati nic jiného než stranické boje nejodpornějšího druhu, které se budou stupňovat až k vlastnímu zhroucení, protože tyto strany v neznalosti prazákonů stvoření stojí na falešném základě a nemohou proto nikdy dosáhnouti harmonie. Jako květ všeho býlí a plevele stranictví rozkvétají však noviny, které svým nesvědomitým štvaním otravují ještě i tu část tohoto lidstva, která chce jíti nevinně svou cestou. Tyto noviny se navzájem bezuzdným způsobem předstihují, poněvadž pod tlakem síly Světla musí tentokrát ukázat všechnu prázdnotu a všechno falešné snažení, které v nich spočívá! Ony to také ukazují! Vtiskují si takový znak, který je jich hoden a jehož nebudou již moci změnit ani smazat až přijde hodina osvícení pro lidi v jejich vlastním prožití a vlastním poznání!
Pak nelze již couvnout tam, kde se tak daleko zašlo a kde se tím znemožňuje obrat. Tak nastane i zde vlastní vinou pád a sebezničení. Když však potom všechny strany podle svatých zákonů tohoto stvoření svou stupňovanou činností vyžijí se až k smrti, zanikne jako první důsledek toho i největší část novin, poněvadž svým čtenářům nebudou již moci nic poskytnouti, ježto se závistí, nenávistí a nepřátelstvím bude smazán i jejich základ, neboť k takovému rozkvětu mohly dospěti jen v tomto bahně. Na dobré půdě nemají žádné možnosti života.
Všechno musí být obnoveno! Ani církve nezůstanou uchráněny v tom, co v nich dosud bylo falešné. Podle zákonů stvoření i zde jde všechno svou cestou a nemůže již býti zadrženo: Co není v naprostém souhlase s Božími zákony, které nespočívají v knihách, nýbrž ve stvoření, musí se veřejně objeviti. Podle druhu setby dozrává nyní důsledně ovoce ke žním při uzavření kruhu dění a to ve všem co bylo lidským chtěním a konání zasazeno do stvoření. To je ten mnohokrát zaslíbený soud před úsvitem nové, Jemu se líbící doby!
Hořce chutnají tyto plody, které lidské působení ve stvoření vypěstovalo a jež lidstvo tentokrát musí požívat i když se jimi otráví a zajde! Dlouho se vzpíralo proti každému poznání, když nebylo podle jejich dosavadního smýšlení.
Proto musí býti nejdříve všechno novým dříve, než bude moci nastati vzestup, jak to zaslíbení již dávno zvěstují a jak sám Syn Boží již tehdy prohlásil. To znamená, že také všechno bylo falešné. S myšlenkovou leností přechází však každý člověk i nadále tuto skutečnost a to i ti, kteří mívají často tohoto proroctví plná ústa. Oni o tom vědí, avšak nedbají na to s takovou vážností, jaká je nutna k jejich záchraně!
Žel, všechno bylo přijímáno a vykládáno tak, jak to odpovídalo sobeckým nebo pohodlným přáním každého jednotlivce. A co se mu nelíbilo nebo čemu snadno neporozuměl, to většinou zavrhl nebo toho vůbec nedbal, poněvadž mu to v tom okamžiku bylo pohodlnější.
Nijak nepostačí, že všechny církve musely tak zřetelně ukázat ve světové válce, jak málo živým bylo jejich učení v duších jejich věřících. Tato učení byla vždy jen prázdnými slovy a pouhou vnější formou a proto se neosvědčila. Toto selhání nezavinili však věřící, nýbrž dosavadní výklad slova, jemuž chyběla životní vřelost přesvědčení! Proto také nemohlo žádné přesvědčení probouzet.
Jen tam, kde je živé přesvědčení stává se slovo činem a poskytuje lidem skutečně pevnou oporu! Doba válečná a poválečná byla pro všechna dogmata teprve uzráváním květu. Nyní musí se ukázat ovoce, které jasně prokáže skutečný druh setby! Se vzrůstající nouzí plní se kostely a modlitebny, Boží domy všech vyznání a věřící i stoupenci doufají, že tam naleznou pomoc takového druhu, jakému je učili. Při tom vlastním prožitím zjistí všichni tito lidé, co bylo pravé a co falešné v tom, čemu se dosud učili. Všechno pravé i falešné bude se musit projevit tak, že to bude každému jasné. Všechno falešné se pak rychle zhroutí, až toto prožití dovede lidi k probuzení. Již nikdy nepovstane. Člověk se učí rozlišovat jen prožitím! Pokud mu chybí přesvědčení z prožití, zůstává ve slepé nečinné víře, která nepřináší jeho duchu žádného užitku, nýbrž ho jen uspává a ochromuje.
Jděte lidé a prožívejte, když dobrovolně pohybem svého ducha nechcete přijíti k poznání Božské pravdy, protože sami stále uzavíráte všechny vchody.
Také vámi často uváděné rčení velmi rychle ztratí svůj význam, budete-li i nadále podle svého výkladu se chtít utěšovat slovy: „Před Bohem jsou si všichni lidé rovni!“
Toto rčení je samo o sobě správné, ale nesprávným je dosavadní výklad! Ani zde nepřipouští Božské zákony ve stvoření tak pohodlný výklad.
Je ovšem správné, že před Bohem jsou si lidé rovni a že nezáleží na tom, co mají za sebou. Avšak státi před Bohem, dospěti tedy až ke stupňům jeho trůnu je možno jen málo lidem. Pozemský člověk nemyslí ovšem podle svého povrchního zvyku na tuto obtížnou okolnost, nýbrž snaží si namluvit, že v duchu je bezpodmínečná rovnost před Bohem. Vůbec nedbá na výslovný poukaz: Před Bohem. Člověk přes to klidně přechází a drží se jen výrazu „rovnost“ v tomto rčení.
Nepřihlížíme-li k tomu, že v této rovnosti před Bohem je také poukaz na nicotnost pozemských hodností vůči Božím zákonům, které při přechodu lidského ducha z hrubohmotné pozemské schránky do jemnohmotného světa nečiní žádného rozdílu, byl-li tento člověk na zemi žebrákem nebo králem, knězem nebo papežem, zůstává přesto před Bohem pouze lidským duchem, který zodpovídá za všechny své myšlenky, slova i činy, tu leží v těchto slovech ještě vyšší smysl.
Býti před Bohem znamená býti u stupňů Božího trůnu, tedy v duchovní říši, v ráji, který je pod stupni trůnu. To je to nejdůležitější v této větě, co člověk dosud nechával bez povšimnutí. Také to je to nejobtížnější, poněvadž lidský duch ve stvoření může dojíti až před Boha teprve tehdy, když odpykal všechno, co ho v tomto stvoření zatěžovalo jako vina a faleš. Všechno do posledního prášku! Dříve nemůže „státi před Bohem!“ Vzdor tomu nebude nikdy viděti Boha, neboť to člověk nemůže. Z místa, jemuž se říká „u nohou trůnu“ jest ještě obrovská propast až k Bohu. Lidský duch nemůže ji nikdy překročiti. Člověk musí se proto spokojit tím, co má. Je toho tak nezměřitelně mnoho, že člověk využil z toho sotva nejnepatrnější částečku!
Lidští duchové zde na zemi a všichni, kteří se nachází ještě ve stvoření nejsou před Bohem rovnocenní! Takový názor byl by neblahý omyl! Nejdříve musí člověk ve své zralosti a čistotě býti tak daleko, aby mohl před Bohem stát nebo obstát. Teprve pak smí říci, že je roven ostatním, současně před Bohem stojícím. Pak je úplně lhostejné, co leží za ním, protože nemůže dříve státi před Bohem, pokud neodpykal a neodčinil vše, co na něm bylo nesprávné, nechť to byly názory nebo činy. Jakmile stojí před stupni trůnu, je to již odpykáno, protože dříve tam přijíti nemůže. Ani lstí, ani mocí, protože zákony ve stvoření to nepřipustí.
Jakmile však stojí jednou tam, pak i přes největší dřívější chyby je bezpodmínečně úplně stejný, jako kdyby nikdy nic nesprávného na něm nebylo! Tak to má platit současně podle vůle Boží zde na zemi, avšak lidé ve svých zákonech, které si vytvořili sami, na to nedbají. Neopírají se při tom o Božskou vůli, nýbrž vždy očekávají od Boha víc, než sami jsou ochotni dát! To pravil již kdysi Kristus velmi zřetelně ve svém podobenství o nevěrných služebnících.
Dosavadní prázdná slova budou silou Světla tentokrát zjevna! Tím nastane samo od sebe vypuzení všeho chorobného a ozdravění. I všechno falešné bude probuzeno k životu a musí ukázat své plody veškerému lidstvu! Podle toho bude pak poznáno! Hněv všemohoucího Boha nechá zlo zahynout samo v sobě! Jedině nedbáním Božských zákonů mohly uzráti takové výstřelky a špatné ovoce, které musíte dnes všude přijímat a požívat, abyste se při tom osvobodili nebo se tím zničili!
Až se tato zla odstraní sama sebou, pak budou lidé pomalu poznávat, jak ve skutečnosti trpěli tímto jedem. Teprve potom budou moci svobodně vydechnout ve svěžím vzduchu, který vytvořily očistné bouře nejtěžšího druhu.
Dnes to však dosud není tak daleko. Všude vládne jen strach! Lidstvo nechce to ovšem ještě připustit, ale vzdor tomu jedná z tohoto strachu, neboť všude objevuje se již nenávist! Nenávist vychází však jen ze strachu! Co je napadáno z nenávisti, to je ve všech případech také obáváno. Takový je zvyk pozemských lidí.
Skutečná nenávist vzniká jen ze strachu. Nikdy z hněvu nebo z rozhořčení, které zase vzniká jen ze svatého hněvu. Nenávist nemůže také vzniknout z pohrdání ani z hnusu.
A poněvadž strach přechází již v nenávist, není příliš dalekým konec. Vždyť tento strach vzniká v pozemských lidech před tlakem Světla, jemuž nemohou uniknout vyzkoušenou a obvyklou chytrostí rozumu, který poprvé po tisíciletích selhává, poněvadž je bezmocný proti živé a všemohoucí vůli Boží!
Všechno dění, které vám vysvětluji, zasahuje veškeré lidstvo. Nemyslete proto lidským způsobem, že to bude všechno vyřízeno ve dnech, týdnech nebo měsících. Je to zápas, který trvá již leta a jehož konec jako bezpodmínečné vítězství Světla je vetkán do prazákonů stvoření!
Lidé, probuďte se v prožití, abyste nemuseli zahynout! Neboť brzy má vzniknout nové lidstvo, které vědomě bude žíti v záchvěvech prazákonů stvoření a tím odvrátí chorobu jako důsledky falešného života tak, že na této pozemské pláni bude vládnouti jen mír a radost. Vám ke spáse, Bohu ke cti!