Vojtěcha Procházku čekal skvělý den.
Z postele výjimečně vstával s úsměvem. Do ranního přídělu sójové kávy si spokojeně přidal dvě kostky cukru, i když tím přetáhl svůj denní nutriční příděl sacharidů. SmartWatcherTM na pravém zápěstí ho na porušení poslední vyhlášky Ministerstva Covidu ihned upozornil a strhl mu jeden kredit, ale Vojtěch se tím nenechal rozházet. Jeden kredit ho nezabije, dnešek bude skvělý! Rychle zhltnul kaši ze sarančat od své oblíbené značky EmezonFoodTM, vyčistil si zuby pastou Black PrincessTM, oblékl se do standardizované kombinézy v duhových barvách s nápisem „Islam is Peace“ a vyrazil ven. Bez respirátoru!
Šestý červen totiž byl tím dnem, kdy mu ÚDD – skoro všemocný Úřad Dozoru nad Diverzitou – konečně povolil jeden den volného pohybu kdekoli chtěl. A to bez ochranných pomůcek!
Získat to povolení nebylo úplně jednoduché – Vojtěch se musel trochu plazit před arogantními byrokraty z ÚDDu, který chichotající se rebelanti šeptem nazývali Velký Úd. Také kvůli tomu musel absolvovat dvě mimořádné injekce s vakcínou proti nemocem SARS-32 a INFLU-33 z posledního očkovacího balíčku, což nebylo moc příjemné. Poslední šarže vakcín byla asi trochu nepovedená a tak Vojtěch strávil dva dny zvracením na svém chytrém záchodě od TeslaToiletsTM, za což ztratil dva kredity. Ale nakonec se mu udělalo lépe. Za ty dvě mimořádné injekce získal sedmnáct kreditů, takže celkem mu to hodilo plus patnáct kreditů a konečně přeskočil do občanské kategorie 17A. Alespoň na čas. A právě díky tomu získal i jeden den volného pohybu venku.
Z pátého patra musel sejít po schodech, protože výtahy byly kvůli energetickým limitům dočasně vyřazeny z provozu. Ale nevadilo mu to. Hrozně se těšil ven, na procházku bez všech těch ochraných pomůcek, kvůli kterým měl chronické záněty kůže.
U dveří z obytné budovy ho přes kamerový systém identifikovala jednoduchá Zdravotnická Umělá Inteligence a skenovací rám načetl nová data z jeho čipu. Vojtěch ucítil nepříjemné svrbění na hřbetu pravé ruky, kam měl svůj občanský čip implantovaný. Ucítil to pokaždé, když ho skenoval výkonnější bezpečnostní rám. Nedávno o tomto fenoménu dělali reportáž v České Eurovizi, kde experti nakonec došli k závěru, že je to jen psychosomatický problém a autosugesce lidí, kteří se bojí moderní techniky. Vojtěch si o tom myslel své – nebyla to žádná psychosomatika, ruka ho od některých skenerů skoro až pálila a na hřbetě se mu dělaly červené fleky. Ale raději o tom nikde nemluvil, nechtěl zbytečně přijít o kredity, kdyby ho někdo nahlásil jako dezinformátora.
Na skenovacím rámu naskočila vytoužená zelená barva a automat Vojtěchovi otevřel dveře ven. Hned za nimi ale nastal první problém. V přízemí bydlela už několik let neukázněná sousedka Nováková, která bezpečnostním rámem odmítala procházet. Měla strach, že z neustálého skenování dostane rakovinu. Vojtěch jí několikrát přátelsky vysvětloval, že intenzita záření v rámu je na to příliš malá, že by pod rámem musela stát každý den několik hodin po několik týdnů, aby to mělo šanci vyvolat rakovinné bujení. Ale Nováková byla původem z Ostravy, tvrdohlavá jak mezek a prostě si nedala říct. Dál chodila ven tak, že dávala pod svoje okno skládací schůdky a vylézala po nich.
Některý ze sousedů na ni kvůli tomu pravidelně volal policii. Udáním člověka, který porušil nařízení Pandemické Euro-úmluvy, se dalo pokaždé vydělat jeden kredit. Když hlídka přijela už asi podesáté a Nováková na policisty při zatýkání vztekle řvala, že: „Ja nesu žadny zasrany biorobot, di do pryč s těma klepetama! Si hluchy nebo si cyp jak lampa? Kantuje se vocaď nebo vas zrychtuju jak sviňa plot!“, tak už to bylo i na pokrokovou pražskou policii moc. Dali jí pokutu, strhli hromadu kreditů a před jejich dům nasadili trvalou Zdravotní Hlídku. Nováková mohla být ráda, že nespadla pod občanskou kategorii 10B a nemusela se vystěhovat z Prahy, ve které smí bydlet jen občané vyšší kvality.
Vojtěch s Novákovou v podstatě souhlasil, i po všech těch letech mu většina nařízení připadala šílená. Ale raději to nedával nijak najevo. K ničemu by to stejně nevedlo. Místo toho poctivě sbíral kredity a pomaličku se sunul k občanské kategorii 18B. Nebo možná dokonce i 18A, ve které by si teoreticky mohl zase koupit auto. Naposledy měl vlastní vůz v roce 2023, kdy mu jeden z mnoha nových úřadů pro ochranu životního prostředí zabavil jeho malou Fabii - byla to podle nich nebezpečná ekologická hrozba.
Co ale bylo podstatné – kvůli vzpurné Novákové teď před vchodem jejich domu od rána do noci stál jeden nebo dva členové Zdravotní Hlídky. Kontrolovali, jestli se všichni nájemníci chovají ohleduplně a dodržují zdravotní i ekologické předpisy. Takže hned jak Vojtěch vyšel na rozpraskaný asfalt chodníku, uslyšel vzteklý hlas postaršího hlídače: „Tak pozor! Kam jako jdete bez masky? Zbláznil jste se?!“
Vojtěch sebou trhl a vykoktal: „Ale...ale já na to mám povolení. Mám jednodenní výjimku...“
„Tak to byste snad měl identifikační pásek, ne?“
„Ale já ho mám. Tady, koukejte,“ řekl Vojtěch a ukázal žlutý, reflexní náramek s nápisem SAFE na levé ruce.
„No to si snad děláte legraci. Vždyť máte ten pásek napůl zakrytý rukávem! To nevíte, jak se to správně nosí, člověče?“
„Omlouvám se. Hned to opravím,“ řekl Vojtěch a rychle si přesunul pásek ze zápěstí na rukáv nad loktem. Na kombinéze v duhových LGBT barvách nebyl moc dobře vidět, ale hlídač se zdál spokojený.
„Na špatné nošení identifikačních znaků je paragraf. Klidně vám za to sundají deset kreditů. Aspoň tohle snad víte, člověče?“
„Jistě, jistě...“
„Tentokrát vám to tedy odpustím, ale ať se to neopakuje,“ řekl hlídač a posunul si respirátor zpět na nos, protože mu při mluvení po zpoceném obličeji stále sjížděl. Bylo docela horko, dvacet osm stupňů Celsia. Stát tam s respirátorem na obličeji celý den asi nebylo moc příjemné. Většina členů Zdravotní Hlídky měla speciální privilegium a respirátory venku nosit nemuseli, ale tenhle postarší pán u nich asi teprve začínal. O to víc Vojtěch ocenil, že si ho nezapsal za špatně nasazený identifikační náramek. Za udání by určitě dostal nějaký bonus. Dobří lidé ještě nevymřeli.
„Jistě, budu si dávat pozor. Díky moc, omlouvám se za chybu,“ řekl a usmál se. Hlídač unaveně mávnul rukou, jakože je to vyřešeno. Vojtěch se k zástupcům státu raději choval vždy s respektem, někdy až skoro patolízalsky. Hnusilo se mu to, ale umožňovalo mu to snáze proplouvat systémem a sbírat kredity. Nemělo smysl se s nimi hádat, jen by tím zbytečně riskoval snížení občanské kategorie a stejně by ničeho nedosáhl. Jakýkoli odpor byl marný.
Vykročil po ulici směrem k parku a rychle se mu vracela dobrá nálada. Slunce příjemně hřálo, netrápily ho žádné nové nevolnosti z vakcín ani biotestů, na čipu měl dost Euro na koupi dobrého oběda...připadal si po velmi dlouhé době zase jako člověk. Možná si u výdejního okénka v parku koupí i burger s pravým masem. Jako občan kategorie 17A už na to měl právo.
Náladu mu po chvíli zase trochu zkazilo to, že cestou musel obcházet dvě nově postavená lešení, která chránila chodce před omítkou a kusy fasády, které se odlupovaly z neudržovaných domů. Třináct let pandemické nouze vysálo rozpočty všech států Evropské Federace na dřeň a peněz na udržování domů, silnic a chodníků už moc nezbývalo. Při obcházení lešení musel částečně vstupovat do vozovky, což bylo trochu nepříjemné. Zdálo se mu, že autonomní auta na něj nijak nereagují a ani lehce se mu nevyhýbají. Asi zase probíhala nějaká vzdálená aktualizace jejich firmwaru, při nich malá autíčka od Doodle vždycky dělala hlouposti.
Po chvíli začal Vojtěcha trápit ještě jeden problém - vzduch. Opět totiž zlobila elektrická síť, která po vyřazení nukleárních elektráren často nezvládala nároky moderní civilizace, a tak musely být zase spuštěny malé hnědouhelné elektrárny, aby síť stabilizovaly. Vzduch tedy trochu zapáchal. Vojtěch cítil, jak ho jemný popílek trochu dráždí v krku. Ale nebylo to tak hrozné, jako při některých zimních mlhách, kdy nepomohl ani výkonný respirátor a bylo lepší raději ani nevycházet ven.
Vojtěch se pousmál při vzpomínce na poslední pásmo reportáží v České Eurovizi o pozitivním vlivu nového stylu života na lidské zdraví i životní prostředí. A o tom, že chátrající nemocnice, praskající vodovodní potrubí a rozpadající se školy a další moderní neduhy za všechny ty zachráněné životy rozhodně stojí. Nejde prý převádět cenu lidského života nebo ekologie na peníze. Vojtěch by s tím i souhlasil, miloval přírodu, ale celé to snažení mu přišlo podivně kontraproduktivní. Stále ještě někdy přemýšlel o tom, jaký by asi byl život, kdyby tehdy...otráveně zatřepal hlavou. Nemá cenu se tím zabývat. Věci jsou takové, jaké jsou. Hlavní je nějak tím novým řádem proplouvat a nenechat se zavřít.
Ze zamyšlení ho opět vytrhl vzteklý hlas. Vojtěch si unaveně povzdechl. Tentokrát to byla mladá žena, která šla proti němu. Za ruku vedla malou, hubenou holčičku.
„Uhněte!“ řekla žena rázně. Vojtěch se usmál a chtěl přátelsky zvednout ruku. Na poslední chvíli se ale zarazil a neudělal to. Jeden jeho kolega zdravil lidi podobným způsobem, jemným zamáváním, a teď už dva roky seděl ve vězení za propagaci nacismu, protože někomu přišlo, že tím gestem napodobuje nacistický pozdrav. Vojtěch se tenhle instinktivní pohyb pořád nedokázal odnaučit. Ať se snažil jak chtěl, tak na pozdrav automaticky mával. Dal ruku zase rychle dolů, ale nepřestal se přátelsky usmívat.
„Dobrý den, děje se něco?“ zeptal se.
„Nemáte respirátor a my fakt potřebujeme projít.“
Vojtěch se rozhlédl. Z jedné strany úzkého chodníku byla loupající se zeď domu, z druhé silnice, po které projížděl proud autonomních vozítek.
„Nebojte se, jsem v pořádku. Koukejte,“ řekl a ukázal si na žlutý pásek nad loktem.
„No to je pěkné, ale těmhle věcem já nedůvěřuju. Mohl byste nás nakazit,“ řekla a pak, asi aby trochu obrousila svůj ostrý tón, dodala: „Syn má imunitní deficit.“
Vojtěch se znovu podíval na malou osůbku v sukni, kterou mladá žena vedla. Pochopil, že se na první pohled zmýlil a nešlo o holčičku, ale o drobného chlapečka. V poslední době to obtížně rozpoznával, protože mnoho mladých pražských matek vyznávalo moderní trend a vychovávalo svoje děti unisex způsobem.
Vojtěch si také všiml, že chlapcův růžový respirátor měl drobný elektronický pohon, který používaly děti s příliš slabým dýchacím aparátem. Mohlo mu být tak šest let, takže se narodil ještě před tragickým fiaskem v roce 2026, kdy vakcíny proti nemoci RHIVID-25 prakticky zneplodnily skoro polovinu mladých žen. Možná proto byla tak ochranářská.
Znovu se tedy usmál a ustoupil ke kraji chodníku, aby vynervované ženě uvolnil víc místa na průchod.
„Opravdu je to v pořádku, jsem naprosto zdravý,“ řekl.
Jenže pak to přišlo. Vojtěch nebyl zvyklý chodit venku bez respirátoru a prach z nedaleké malé hnědouhelné elektrárny ho trochu dráždil v krku. A tak lehce zakašlal. Jen lehounce a hned to ovládl, ale zakašlal. Okamžitě se to pokusil zarazit a zadržel dech. Ale to vykašlávací reflex spíš posílilo. Vojtěch zrudnul jak rak, jak se snažil potlačit nutkavou potřebu odkašlat si.
Ve tváři mladé ženy se objevila absolutní hrůza. Brunátný Vojtěch tedy ukázal palec nahoru, aby naznačil, že je vše v pořádku a dál napínal veškeré úsilí k tomu, aby udržel zadržený dech a znovu nezakašlal.
„Vy nás chcete zabít?!“ zaječela žena a ochranářsky schovala malého chlapce za sebe. Prachová částice, která dráždila sliznici ve Vojtěchově netrénovaném krku, konečně zvítězila a on vyprsknul a divoce se rozkašlal. Žena na něj hleděla rozšířenýma očima, byla v naprosté panice. Pak náhle udělala dva rychlé skoky a ze všech sil do překvapeného Vojtěcha strčila. Vojtěch se zapotácel, šlápl do neopraveného výmolu v silnici, několikrát klopýtnul a upadl doprostřed silnice.
Shodou okolností nedlouho předtím proběhl další útok hackerů na autonomní auta Doodlu, která měla jako jedny z mála povolení jezdit v pražských ulicích. Hackeři narušili některé důležité algoritmy vozů a Vojtěch ležící na silnici byl kvůli tomu vyhodnocen jako poletující kus reklamního prospektu.
První auto, které přes něj přejelo, mu rozdrtilo paži. Žlutý identifikační pásek s nápisem SAFE z jeho kombinézy odlétl k nohám vyděšené maminky, která hlasitě zaječela. Další auto Vojtěcha namotalo pod sebe a rozdrtilo mu žebra. Obě auta pokračovala dál v cestě, i se svými vyděšenými pasažéry. Třetí autonomní auto bolestí úpějícímu Vojtěchovi přejelo přes hlavu, která praskla jak meloun a po asfaltu se rozstříkla mozková tkáň.
Nezakrytá ústa Vojtěcha Procházky utichla navždy. A přitom to celé začalo jako takový krásný den...
Jakákoli podobnost s reálnými událostmi nebo osobami je samozřejmě čistě náhodná. Autorka vychází jen z vlastní zkušenosti, kdy viděla lidi zděšeně uskakovat z chodníku na silnici do silného provozu, když proti nim šel někdo bez roušky. Také se inspirovala v tom, jakou budnoucnost lidstvu otevřeně plánují dobrotiví miliardáři ze Světového Ekonomického Fóra. Sleduje i to, jaká skvělá rozhodnutí dělají poslední rok a půl vlády většiny "vyspělých" zemí. Vyslechla si i oficiální plány řady gigantických nadnárodních organizací. Ale samozřejmě je to vše jen fantasmagorie. Nic takového by se přece nemohlo stát. Všechno je v pořádku, nic se neděje, rozdějte se.